Krize lidských práv, krize moci zákonodárné.

V tomto článku bych chtěl shrnout některé velmi zajímavé postřehy právničky Daniely Šenarové (má kanál na youtube).

K epidemickému zákonu (25.2.2021):

"Tento návrh zákona 1) zcela proti ústavním principům dělby moci a ústavního pořádku porušuje či prolamuje dosavadní základní principy normotvorby tím, že zavádí zákon, který defakto obchází a kompetenčně nerespektuje, že zákony, které mají váhu významně zasahovat a měnit ústavní pořádek a řád, musí mít charakter ústavního zákona, nikoliv jen zákona. V tomto ohledu je tedy specifický zákon jen jakýmsi paskvilem zákona, který si hraje na ústavní zákon, kterým však není, ani nemůže být, neboť epidemie není hodnota, na které stojí naše právní zřízení..."[1] Šenarová v kontextu odkazuje na první článek Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., který zaručuje člověku práva, vyplývající z preambule a z mezinárodních dohod. Cituji:

"My, občané České republiky (...) odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií,"

Z a nejvýznamnější ustanovení lze považovat první dva články:

Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

... Podle všeho došlo k situaci, kdy vláda prosadila zákon, jehož cílem je umožnit vládě donutit občany, k poslušnosti a omezit je na lidských právech tím, že legalizuje to, na co ze zákona nemá nárok. To co vláda udělala, že si nechala schválit zákon, který je jednoznačně v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod (dále jen LZPS) a mezinárodními úmluvami. Tento zákon významně zasahuje do lidských práv, avšak, ŽÁDNÁ PRÁVA OBČANŮM NEZARUČUJE. A toto je něco neslýchaného.

Podívejme se na LZPS 2/1993:

Čl. 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Čl. 2

(1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 3

(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.

(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Čl. 4

(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.

(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Ad. Čl. 4 bod 3 se týkal protiústavního a diskriminačního nařízení, omezení prodeje zejména maloobchodu. Opatření byla protiústavní a nebyla rádně odůvodněná, proto je ústavní soud zrušil. Nález ústavního soudu. Když se podíváte na epidemický zákon 94/2021, tak ten také nezaručuje občanům žádná práva a je v rozporu s Ústavou v tom smyslu, že dává politikům a veřejné správě (konkrétně ministerstvu zdravotnictví a hygieně) větší pravomoci a kompetence než mají lidé. Je to jen obcházka existujících zákonů, které mají lidem zaručovat právo, pořádek a také - a to je důležité - kompetence. Právě kompetence totiž zaručují, podle krizového zákona, že si každý kraj s hejtmanem v čele, může řídit a spravovat svůj kraj, respektive, že si obyvatelé kraje v čele s hejtmanem mohou spravovat své území. Epidemický zákon tak fakticky bere občanům kompetence a práva, aby je nahradil centrálním řízením vlády, která se vymkla kontrole poslaneckou sněmovnou a ústavním soudem (neboť série různých opatření, rychle zaváděných, měněných a rušených v krátkém čase za sebou, nedává Ústavnímu soudu dostatek času na řádné projednání a senátorům nedává prostor na to, aby mohli protiústavní opatření, nařízení, zákazy a omezování lidských práv, ústavně napadnout a dosáhnout tak zrušení nelegálních opatření. Tragické ovšem na tom je, že i když se poškození subjekti budou bránit u soudu a zvítězí, získají sice odškodnění za újmu způsobenou během období kdy bylo nařízení v platnosti, ovšem nejen, že pro poškozené je soudní řízení finančně, časově i psychicky náročně, ale také ne každý poškozený si může dovolit kvalitního advokáta, který by plně obhájil jejich právo na odškodnění v plné výši a v plném rozměru škody mu způsobené. Jistě totiž by se mělo počítat také s psychickou újmou, se zničením životnost a celoživotním díle, které může mít pro podnikatele nevyčíslitelnou osobní hodnotu. Poškozenou pověst zkrachovalé firmy už nikdo nenapraví. V konečném důsledku to ale bude ne stát, kdo bude odškodňovat poškozené, ale občané, kteří v ekonomické recenzi, v časech chudoby a vysoké nezaměstnanosti budou muset všechno splácet. Budou vůbec prostředky na odškodnění? Za jakou cenu a o kolik se navýší státní dluh, který my všichni nakonec musíme splácet? Miliardáři a bohatí politici, kteří investovali do cenných papírů v oblasti zdravotnictví či do dluhopisů, tak vydělají miliony, ba miliardy, ale my obyčejní občané, kteří budeme žít v bídě ze dne na den, my všichni to odskáčeme. Proto, je třeba, aby všichni tito zkorumpovaní podnikatelé a politici v čele s ANO, TOP09, Piráti a já nevím kým vším, byli usvědčeni z korupce a špinavé hry. Pokud vím, jediná strana, která je pro přímou demokracii, odpovědnost a odvolatelnost politiků je SPD. Mohu se však mýlit, třeba najdete ještě nějakou jinou. Dalším poměrně důvěryhodným člověkem se mi jeví Lubomír Volný, který byť není morálně zcela ideálním vzorem a má tendenci podléhat konspiracím a hoaxům/fake news šířeným na internetu, přesto však má v jedné věci pravdu a to je, že vláda a politici se záměrně vyhýbali tomu, aby v ČR začalo léčení již existujícími léky, jak navrhovalo SPD již minulý rok. Zatímco se však pozornost soustředí na vakcíny, "zázračný" lék ivermektin, umožňuje nejen vyléčení kovidových pacientů asi v 80% případech, umožňuje také prevenci jako blokátor viru, tím že se účinná látka nabalí na spikový protein viru a zabrání tak napojení na receptory AC2 lidských buněk. Tím zabraňuje replikaci viru. Zbytek je věc buněčné imunity. Takže lék je. Lék, který stojí asi deset korun, ale vláda a SÚKL se zatím vyhýbá legalizaci toho léku, ačkoli se v lednu léčilo neschváleným experimentálním lékem ramdesivirem. Největší nebezpeční hrozí, že může existovat síla, ať už politická nebo obchodní, která usiluje o to, aby se tento lék neprosadil, protože zkorumpovaní veřejní činitelé mají svůj osobní prospěch na tom, aby se obohatili v tomto špinavém byznysu.