Ohlášení soudu nad národy

Izajáš 33:1 - 35:10

Běda tobě, který šíříš zhoubu a sám nejsi huben, který jednáš věrolomně, ač se vůči tobě nikdo věrolomně nezachoval. Až dokončíš zhoubu, propadneš sám zhoubě, až dovršíš věrolomnost, bude věrolomně naloženo s tebou. Hospodine, slituj se nad námi, v tebe skládáme naději! Buď paží svého lidu každé ráno i naší spásou v čase soužení. Národy se rozprchávají před mocným hřmotem, před tvou vyvýšeností se pronárody rozptylují. Kořist vám bude sebrána, jako by ji sebral hmyz, jako přepadávají kobylky, tak bude napadena.

Vyvýšen je Hospodin, jenž přebývá na výšině, naplňuje Sijón spravedlností a právem. Bude věrnou jistotou tvé budoucnosti, klenotnicí spásy, moudrosti a poznání, jejímž pokladem je bázeň před Hospodinem.

Hle, mužové Aríela úpějí na ulicích, poslové pokoje hořce pláčou. Silnice jsou liduprázdné, pocestní přestali chodit. Smlouva se porušuje, města jsou v nevážnosti, člověk nemá cenu. Truchlí, chřadne země, zahanben je Libanón a vadne. Šáron podobá se pustině, Bášan i Karmel shazují listí.

„Nyní povstanu,“ praví Hospodin, „nyní se vyvýším, nyní se zvednu!“ Obtěžkáte senem, porodíte slámu. Váš dech je oheň a pozře vás. Národy budou vypalovány jako vápno, jako posekané trní vzplanou v ohni. Slyšte, vzdálení, co činím, poznejte, blízcí, mou bohatýrskou sílu! Hříšníci na Sijónu dostali strach, rouhačů se zmocnilo úzkostné chvění:

Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru? Ten, kdo žije spravedlivě a mluví, co je správné, a zavrhuje zisk z vydírání, ten, kdo třepe rukama, že nevezme úplatek, kdo si zacpe uši, aby neslyšel výzvu k prolévání krve, kdo zavírá oči, aby nepřihlížel ke zlu, ten bude přebývat na výšinách; nepřístupné vrcholky skal mu budou nedobytným hradem, bude mu dán chléb, vody mu potečou neustále.

Tvoje oči uzří krále v jeho kráse, spatří zemi rozprostírající se do dálky. Tvé srdce bude rozjímat o někdejší hrůze: Kde je ten, kdo předpisoval daně? Kde je výběrčí? Kde ten, kdo počítával věže? Nespatříš už nestoudný lid, lid temné řeči, která se poslouchat nedá, směšného jazyka, jemuž rozumět nelze. Pohleď na Sijón, město našich slavností! Tvé oči spatří Jeruzalém, nivu poklidnou, stan, který nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy a z jehož provazů se žádný nepřetrhne. Neboť tam je náš Vznešený, Hospodin. Je to místo, kde jsou řeky, říční ramena přeširoká; nevydá se tam veslice a vznosný koráb tam nepřepluje. Hospodin je náš soudce, Hospodin je náš zákonodárce, Hospodin je náš král, on nás spasí. Tvé provazy povolily, nebudou schopné udržet stěžeň ani napnout plachtu. Tehdy bude rozdělena hojná kořist, i kulhaví si naloupí lup.

Nikdo z obyvatel neřekne: „Jsem nemocen.“ Lidu, který tam bydlí, bude odpuštěna nepravost.

Přistupte, pronárody, a slyšte, národy, pozorně poslouchejte! Ať to slyší země se vším, co je na ní, svět i vše, co na něm vzchází! Hospodin je rozlícen na všechny pronárody, rozhořčen na všechny jejich zástupy. Zničí je jako klaté, vydá je na porážku. Jejich skolení budou pohozeni, bude se táhnout puch z jejich mrtvol, hory se rozplynou v jejich krvi. Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku. Můj meč na nebi je zpit hněvem. Hle, sestupuje vykonat soud nad Edómem, nad lidem, nad nímž jsem vyhlásil klatbu. Hospodinův meč je samá krev a od tuku je mastný, je od krve jehněčí a kozlí, od tuku z beraních ledvin. Neboť Hospodin má obětní hod v Bosře, v zemi edómské veliké obětní porážení.

Klesnou zároveň jednorožci i býci a tuři, jejich země bude zpita krví, jejich prach nasákne tukem. Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu. Potoky Edómu se změní v smůlu a jeho prach v síru, jeho země se stane hořící smolou. Nevyhasne v noci ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde. Obsadí ji sova a sýček, výr a krkavec v ní budou bydlet. Bude nad ní natažena měřicí šňůra pustoty a spuštěna olovnice prázdnoty. Její šlechtici tam nebudou povoláváni ke královské hodnosti, všichni její velmožové nebudou ničím. V jejích palácích poroste hloží, na jejích pevnostech bodláčí a trní.

Budou tam nivy šakalů a tráva pro pštrosy. Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek. Uhnízdí se tam zmije šípová a naklade vejce, když se háďata vylíhnou, bude je chovat ve svém stínu. Také supi se tam shromáždí, sup vedle supa. Hledejte v knize Hospodinově a čtěte: „Jediná z těch příšer tam nebude chybět, ani jedna z nich nebude scházet, neboť ústa Boží to přikázala a jeho duch je shromáždí.“ On sám tento los jim nechal padnout, jeho ruka jim měřicí šňůrou přidělila tuto zemi. Obsadí ji navěky, budou v ní bydlet po všechna pokolení.

Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha.

Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím.

Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí. Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.