Nejvyšší správní soud: Opatření ze dne 5.3. MZČR bylo nezákonné

Nezákonné opatření: Opatření MZČR ze dne 5.3.2021, čj. MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN  Viz. pdf.

Článek převzat ze zdroje: Nejvyšší správní soud.

Formátování doplněno.

Nejvyšší správní soud konstatoval nezákonnost jednoho z opatření Ministerstva zdravotnictví

Nejvyšší správní soud dnes na návrh Nezávislých Odborů Teva Czech Industries a jedné zaměstnankyně Teva Czech Industries s.r.o. prohlásil, že opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021, čj. MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN, bylo v rozporu se zákonem. Uvedené opatření ukládalo zaměstnancům, kteří byli pozitivně testováni na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím testu poskytnutého zaměstnavatelem, aby tuto skutečnost nahlásili zaměstnavateli, opustili pracoviště a podrobili se konfirmačnímu vyšetření testem PCR. Zároveň zaměstnavatelům ukládalo vést evidenci provedených testů. Tyto povinnosti se vztahovaly na zaměstnance i zaměstnavatele bez ohledu na to, zda testování zaměstnanců prováděl zaměstnavatel povinně nebo dobrovolně.

Vzhledem k tomu, že mimořádné opatření bylo po 19 dnech účinnosti zrušeno novým obsahově obdobným opatřením, nemohl jej soud již zrušit, ale mohl pouze konstatovat jeho nezákonnost.

Nové opatření, které nyní ukládá obsahově stejné povinnosti, je formálně nadále závazné, neboť nebylo zrušeno, byť je již také u soudu napadeno. Povinnosti jím uložené jsou tedy nadále závazné. Soud ale předpokládá, že Ministerstvo zdravotnictví samo co nejdříve zareaguje tak, že se pokusí vytýkané nedostatky napravit.

Hlavní důvod pro závěr, že mimořádné opatření bylo nezákonné, spočíval v tom, že Ministerstvo zdravotnictví v rozporu s požadavky zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (tzv. pandemický zákon) neodůvodnilo, nakolik dané opatření přispívá k potlačování pandemie nemoci covid-19 ani nezvážilo zásah do práv dotčených osob. Povinnost srozumitelně odůvodňovat vydávaná opatření byla ale jedním z klíčových požadavků při přijímání pandemického zákona. Parlament proto zakotvil konkrétní požadavky na odůvodnění přímo do pandemického zákona.

K tomu předseda senátu Petr Mikeš uvedl:

„Nejvyšší správní soud požadavku zákonodárce rozumí a zcela se s ním ztotožňuje, neboť opatření proti šíření nemoci covid-19 zasahují v historii samostatné České republiky zcela bezprecedentně do práv a povinností fyzických a právnických osob. Mnohých se dotýkají i existenčně a mají obavu o svou budoucnost. Soud samozřejmě také vnímá, že si mnoho lidí stěžuje, že smyslu mnohých ukládaných opatření nerozumí. Základem akceptace uvalovaných opatření a v důsledku toho i jejich dobrovolného dodržování je srozumitelné vysvětlení jejich potřebnosti a nezbytnosti při zvážení negativních důsledků do práv a oprávněných zájmů osob, které jsou opatřeními dotčeny. Bez pochopení smyslu a jistého ztotožnění s nimi se taková pravidla stávají pouze Pravidly moštárny (J. Irving), která jsou formálně platná, ale žádní adresáti se jimi fakticky neřídí, neboť je považuji za zcela zbytečná a vytvářejí si místo toho pravidla vlastní.“

Podle Nejvyššího správního soudu není požadavek na odůvodnění opatření jen formálním požadavkem zákona. Pokud má Ministerstvo zdravotnictví opatření řádně odůvodnit, nutí jej to, aby se zamyslelo, zda jsou skutečně navrhovaná opatření účelná a zda by například nebylo možno dosáhnout stejného efektu při menším zásahu do práv občanů.

Jak k tomu poznamenal Petr Mikeš: „Pokud určité opatření nejde odůvodnit v souladu se zákonnými požadavky, zpravidla to bude tím, že zákonným požadavkům nevyhovuje. Pokud by ministerstvo odůvodnění vždy řádně sepsalo, již v této fázi by mělo zjistit to, že opatření má případně slabiny. Ty by bylo možné napravit ještě před jeho vydáním. Namísto toho je zjevné, že se tak nestane a často až v okamžiku, kdy je vydáno, se začnou ozývat jeho adresáti, že se nedá splnit nebo jeho plnění přináší významné obtíže, což pak vede k rychlým změnám v přijatých opatřeních a jejich nepřehlednosti.“

U nyní posuzovaného opatření není například vůbec jasné, zda ministerstvo zvážilo právní postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů v mezidobí od výsledku laického antigenního testu do výsledku PCR testu, včetně toho, zda za tuto dobu náleží zaměstnanci náhrada mzdy nebo alespoň její části a nakolik jsou antigenní testy spolehlivé, aby uvedené důsledky odůvodňovaly. Ministerstvo se také žádným způsobem nezabývalo tím, jak mají být ochráněny osobní údaje zaměstnanců vypovídající o  jejich zdravotním stavu. Pokud by ministerstvo postupovalo v souladu s pandemickým zákonem a těmito otázkami se zabývalo nelze vyloučit, že by minimálně některé související otázky mohlo upravit odlišně.

Soud se zároveň neztotožnil s řadou námitek navrhovatelů, například že mimořádná opatření nemůže vydat ministr zdravotnictví, ale musí tak činit hlavní hygienička ČR, nebo že pandemický zákon je v rozporu s ústavním pořádkem.

Předseda senátu Petr Mikeš dodal, že soud si je vědom, že je nezbytné přijímat opatření, která zabrání přetížení zdravotního systému, a nechce nijak zlehčovat očividně mimořádnou situaci. I s ohledem na dobu trvání pandemie je však namístě, aby opatření v boji s nemocí covid-19 byla přijímána uváženě, promyšleně a v souladu s právním řádem.

Soud pro úplnost dodává, že předmětem řízení nebylo mimořádné opatření ze dne 1. 3. 2021, čj. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, které ukládá zaměstnavatelům povinné testování zaměstnanců, a které je napadeno jinými návrhy.

Informace k veřejnému jednání konanému dne 14. dubna 2021 ve věci sp.zn. 8 Ao 1/2021.