Soud: Odůvodnění nezákonnosti zrušení prezenční výuky gymnásiem

Úvádím část odůvodnění soudu, který rozhodl o protizákonném jednání gymnázia ve věci zrušení prezenční výuky. 

V dalším článku pak bude odůvodnění nezákonnosti vyhlášení nouzového stavu vládou proti vůli poslanecké sněmovny.

25. K výše uvedenému soud předně uvádí, že právo na vzdělání je obecně zaručeno čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze školského zákona vyplývá, že podle § 22 odst. 1 jsou žáci povinni řádně docházet do škol a řádně se vzdělávat. Nepřítomnost ve vyučování jsou zákonní zástupci žáků, případně zletilí žáci povinni dokládat [viz § 22 odst. 2 písm. b), respektive odst. 3 písm. d) školského zákona]. Vzdělávání se pak na středních školách podle § 25 odst. 1 školského zákona může uskutečňovat v 5 formách, a to v denní, večerní, dálkové, distanční a kombinované formě vzdělávání. Tyto formy vzdělávání umožňuje i „Rámcový vzdělávací program pro gymnázia“, který upravuje závazný rámec vzdělávání pro gymnázia a který je vnitřním předpisem Ministerstva školstvím mládeže a tělovýchovy (viz § 3 a § 4 školského zákona). 

26. Ze „Školního vzdělávacího programu Gymnázium, Praha 5, Na Zatlance 11“, který bezprostředně navazuje na „Rámcový vzdělávací program pro gymnázia“ (viz § 5 školského zákona), vyplývá, že žalovaný uskutečňuje výlučně denní formu vzdělávání. Denní formou vzdělávání se podle § 25 odst. 2 písm. a) školského zákona rozumí výuka organizovaná pravidelně každý den v pětidenním vyučovacím týdnu v průběhu školního roku. S ohledem na vymezení distanční výuky, kterou školský zákon upravuje v § 25 odst. 2 písm. d) jako samostatné studium uskutečňované převážně nebo zcela prostřednictvím informačních technologií, popřípadě spojené s individuálními konzultacemi, je pak denní formu vzdělávání nutno chápat jako prezenční formu vzdělávání, založenou na osobní přítomnosti studenta ve škole. Jinými slovy ze školního vzdělávacího programu žalovaného ve spojení se školským zákonem vyplývá právo žalobce na denní, tj. prezenční formu vzdělávání. Toto právo pak může být omezeno pouze v případech, které jsou upraveny v § 184a školského zákona.

27. V této souvislosti soud rovněž akcentuje, že žalobce neměl k dispozici jiný prostředek nápravy, prostřednictvím kterého by se mohl domáhat ochrany svých práv.

28. Podle § 87 odst. 1 část věty před středníkem s. ř. s. v případě zápůrčí zásahové žaloby soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Byť to zákon výslovně neříká, rozhodná jsou i právní zjištění soudu k aktuálnímu okamžiku jeho rozhodování. To plyne z koncepce zásahové žaloby, při níž je primárním posláním soudu ochránit žalobce proti aktuálně existující situaci. Soud se tedy předně zabýval právním stavem ke dni vyhlášení svého rozsudku.

29. Nekonání denní (prezenční) výuky na středních školách se opírá o usnesení vlády České republiky ze dne 14. 2. 2021 č. 129 o přijetí krizového opatření, publikované pod č. 63/2021 Sb. To ve svém bodě 3 stanoví: Vláda omezuje s účinností ode dne 15. února 2021 od 00:00 hod. do dne 28. února 2021 do 23:59 hod.: 3. provoz středních a vyšších odborných škol a konzervatoří podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že zakazuje osobní přítomnost žáků a studentů na středním a vyšším odborném vzdělávání ve školách a vzdělávání v konzervatoři podle školského zákona. Poté jsou stanoveny výjimky z tohoto zákazu (pro posouzení věci nepodstatné).

30. Povahou krizových opatření se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 4. 2020, Pl. ÚS 8/20, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o jiný právní předpis. Konkrétně Ústavní soud uvedl, že: Napadené usnesení o přijetí krizového opatření má právněnormativní obsah, který je vymezen obecným předmětem i třídou subjektů (viz bod 40). To znamená, že byť není napadený akt nařízením ve smyslu čl. 78

Ústavy, má povahu obecného normativního právního aktu. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů předmětného usnesení proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 As 138/2020-80. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 2 As 141/2020-62, jsou krizová opatření podzákonnými právními předpisy vydávanými vládou.

31. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem [a minore ad maius též ústavním zákonem] nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

32. Soud se v souladu s právě citovanou ústavní instrukcí zaměřil na posouzení citovaného krizového opatření se zákonem, popřípadě ústavním zákonem.