Pohádka o stvoření života

Kdysi dávno, před mnoha miliony lety byla zahrada Eden. To bylo tolik let jako je hvězd na nebi a tolik dnů a nocí jako je písku v moři. Tam tvé oko nedohlédne. Na začátku byl strom života a ten rostl u pramene vody živé. A ten strom plodil mnoho různých druhů ovoce. A byly to plody prapodivné. Ně některé větvi rostli vajíčka, a když vejce uzrálo a spadlo, rozbilo se a z vejce vylezlo kuřátko. A jak šel čas, kuřátko rostlo až z něj vyrostla slepička. A takových kuřátek bylo více. A jak se ty slepičky přátelily tak nesly vajíčka a z těch vajíček byly kuřátka a slepičky, takže už více nebylo třeba aby strom plodil vajíčka. A podobně tomu bylo i s jinými druhy. Některé vajíčka spadli do vody u pramene vody živé a vylíhli se z nich rybičky. A jak ryby rostli a rostli, tak se z nich staly velké ryby. A pak tak strom zplodil i člověka. Když se byl člověk poprvé narodil, byl malý že by se vešel do dlaně. Ale pak rostl a rostl až dorostl do velké výšky, takže z něj byl obr. A dále už strom nepotřeboval plodit vajíčka a žádné podobné ovoce a tak plodil ovoce, které bylo dobré k jídlu. Člověk se pak spřátelil s dalšími lidmi, kteří takto vyrostli ze stromu života a našel si i ženu. A když tu ženu poznal, měli spolu děti. A tak bylo mnoho lidí na zemi a ti se plodili a množili, jako všechno tvorstvo na zemi. Všechno tvorstvo, žilo s Bohem, který stvořil strom života. Uplynulo mnoho let, že by je nikdo nespočítal. Tolik let jako hvězd na nebi. A pak jednoho dne se člověk rozhodl, že pojí ze stromu poznání dobrého a zlého, ze kterého mu Bůh zakázal jíst. Do té doby člověk nepoznal zlo a znal jen dobro. Člověk ale chtěl znát i zlo. A když naslouchal hadovi, který ten strom hlídal, místo aby člověka odradil a upozornil, namluvil člověku, že se mu nic nestane. A tak člověk pojedl z toho stromu a neposlechl Boha. A když pojedl, najednou si uvědomil, že je nahý a nemá na sobě žádné oblečení a tak si muž a žena udělali suknice z fíkových listů. Bůh hledal člověka a řekl: Kdepak jsi? A člověk řekl: Nikde. Jak to že nikde? Odvětil Bůh? Proč se schováváš? Člověk se Boha začal bát, protože neposlechl Boha a uvědomil si, své provinění. A od té doby se člověk snaží skrývat svou nepravost před Bohem a utíká před ním. Ale Bůh člověka miluje a stejně s ním chce mít vztah. Bůh však musel člověka vyhnat ze zahrady Eden, aby nepojedl ze stromu života a nesetrval ve zlu navždy.

A tu člověk dostal za úkol sepsat knihu. A byla to kniha tlustá o dějinách lidského rodu. Tu člověk zjistil, že kniha je malá a že všechny ty milióny let příběhů nedokáže sepsat. Tu si člověk uvědomil, jak marná a zbytečná to byla práce a knihu zničil. A pak Bůh řekl jinému člověku: Sepiš knihu. Také on začal sepisovat knihu, ale ten už věděl, že všechny ty miliony let nesepíše, protože příběhů by bylo jako písku v moři a kdybyste všechny knihy seskládali na sebe, země by je neunesla a pod tíhou těch knih by se propadla. Psal tedy tento člověk knihu, ale nenapsal všechny příběhy lidské, ale jen pár z těch nejzajímavějších a začal u Adama a Evy, to byl ten člověk, který neposlechl Boha. A tak psal o takových věcech jako jak Adam a Eva měli děti. Jedno se jmenovalo Ábel a druhé Kajn. Kajn byl ale zlomyslný a záviděl Ábelovi jeho úspěch a krásný přátelský vztah s Bohem. Kajn na Boha nikdy neměl čas a snažil se všechno řešit po svém. Boha nepotřeboval. Všechno si vyřešil sám a se vším si také sám poradil. Ale Ábel, ten chodil za Bohem a mluvil s ním a tázal se ho na rady. Ábel choval ovce a Kajn byl zemědělec. Bůh Ábelovi vždycky dobře poradil. V té době bylo zvykem čas od času dát Bohu něco z toho co člověk vypěstoval nebo vychoval. A protože Ábel chodil za Bohem a měl ho rád, jednal spravedlivě a nedopouštěl se ničeho co je zlé v Božích očích. Kajn za Bohem nechodil a každou špatnost, kterou spáchal si omluvil. A tak když jednoho dne přišli dát Bohu něco z toho svého co měli, co vypěstovali a vychovali, přišli za knězem a ten za ně vykonal obřad, při kterém Bohu odevzdal jejich dary. Bůh vzhlédl na Ábela, ale Kajna ignoroval, jako by tam nebyl. Kajn totiž Boha neznal a tak se Bůh k němu nehlásil. Tu vzplál Kajn hněvem, protože Bůh jeho dar odmítl. A Bůh řekl, proč si tak zčervenal hněvem? Což tvůj dar nepřijmu budeš-li konat dobro a mne mít v úctě? Jednoho dne toho Kajn už měl dost. Rozhodl se odstranit Ábela z cesty. Myslel si totiž, že když se ho zbaví, bude to on kdo bude ten úspěšný. Kajn strašně na Ábela žárlil a chtěl mít vše co on. Záviděl mu že Bůh mu odplácí dobrem. Bůh na Ábela byl laskavý, tak jako byl Ábel věrný Bohu. Kajn šel za svým bratrem Ábelem a venku na poli ho zabil. Když Bůh zjistil, že Ábelova krev volá ze země, která nasákla tu krev, velmi se zarmoutil a potreslal Kajna. Vyhnal Kajna do země vyhnaných. To byla země neúrodná kam byli vyhnáni všichni lidé, kteří páchali zlo a nemohli dál přebývat v ráji. Kajn přišel z východu od zahrady Eden a viděl všechny ty lidi, co tam žili. A protože Kajn viděl jak neorganizovaní všichni jsou, rozhodl se, že jim bude velet a dávat jim pokyny. A tak se z Kajna stal přední ničema mezi darebáky. A našel si tam Kajn ženu a ta mu porodila syna. A pojmenoval toho syna Enoch. Spolu s Enochem pak začali stavět město a Enoch to město dostavěl poté co Kajn zemřel. A Enoch to město pojmenoval po sobě: Enoch. Vystavěl město, protože tam žilo mnoho lidí. To byl příběh Adama, Evy, Ábela, Kajna a Enocha. Adam a Eva ještě měli syna, ten ale následoval skutky svého otce a měl dobrý vztah s Bohem.